Mladovice

Kronika Mladovic

Mladovice – „líbezná to víska v malebném údolí, chráněná vrchem Dubinou ze strany východní a vrchem, nazývající se Habří, ze strany západní“. Tak napsal neznámý autor někdy  v 2 polovině 17. století o Mladovicích. V té době nynější vrch Spálené se jmenoval Dubina. Ale proč se mu začalo říkat Spálené, tak k tomu dojdeme později.

            Kdysi, v dávné minulosti, pokrýval celou tuto oblast obrovský ledovec, který při své „anabázi“ ze severských oblastí nejenže zaobloval poměrně zašpičatělé vršky kopců, ale přinášel obrovské množství kamenného materiálu do míst, kde by ho kdokoliv jen těžko předpokládal.  Tak tomu bylo i s mladovickou Skálou. Tato dominanta Mladovic, tyčící se na jejich jižní straně, byla kdysi minimálně o 80 -100m vyšší. Působením tlaku ledovce se jí část rozpadla a rozpadnutá část pokryla poměrně velkou část plochy, na které později byly postaveny Mladovice. A jak vznikly? Tak to bylo asi takhle.

            Dávno je tomu, co se skupina dvou spřátelených rodů, vydala ze severní části země hledat místo, které by bylo bezpečné a kde by bylo dostatek zvěře k lovu a kde by mohli bez většího rizika napadení jinými rody, pobývat. Když došli do míst, kde jsou nyní Mladovice a Popovice, hned se jim tato oblast zalíbila. A jak to tak bývá, nemohli se dohodnout, kde definitivně postavit sídla a usadit se. Část z obou rodů prosazovala usadit se v oblasti Popovic a druhá část – převážně mladších chtěla oblast Mladovic. Stařešinové obou rodů z tohoto nepředpokládaného rozporu vyšli ze ctí moudrých. Rozhodli, že ta skupina /a byli to převážně mladší příslušníci rodů/ postaví si svá sídla v oblasti pod vysokou skálou a skupina starších, zůstane v oblasti pod kopcem Ďábelka. Tak totiž nazvali kopec, ze kterého se kouřilo. A málem se jim to zvolené místo nevyplatilo. Ale o tom až později. Teď se vraťme se k mladým, jak si pod vysokou skálou počínají.

            Tak hned po zahájení stavby prvního obydlí někde v prostoru, kde je nyní kaplička, se stavělo jak směrem  k vysoké skále, kterou hned pojmenovali - no a jak jinak než Vysoká skála, tak směrem k potoku, ale ne až k němu. V tomto byli mladí prozíraví a sruby postavili v dostatečné vzdálenosti od potoka, protože už tenkrát dobře věděli, na rozdíl od popovských, co může povodní rozlitý potok napáchat za škody. Les, který obepínal Vysokou skálu, byl plný zvěře a ptactva. Tento kraj byl ušetřen rozpínavosti jiných rodů a tak měli dostatek prostoru k lovení a tím jídla k přežití.  Práce jim šla od ruky a tak netrvalo dlouho, byly postaveny sruby a tím se také na světě objevila nová vesnice. A bylo třeba ji pojmenovat. Na jméně se nemohli dlouho dohodnout. Až po čase, kdy vesnice pod Ďábelkou už dávno měla jméno Popovice, podle stařešiny, který se jmenoval Popo, se ujalo jméno Mladovice, které jí vlastně dali popovičtí, protože když šli za mladými na návštěvu, tak říkali: „jdeme k mladým“ a z tohoto konstatování se  ujal název Mladovice.

            A čas, „neúprostnými kroky kráčel v dál“. Mezi tím si popovičtí prožívali drama s Ďáblem. Byl to skutečně netvor, který sídlil v podzemí Ďábelky. Jednou za rok vyjížděl z Ďábelky na ohnivém kočáru, který táhlo šestispřeží ohnivých ořů, které poháněl ohnivým bičem. Byla to podívaná plná hrůzy. Ten, kdo se včas neschoval, skončil po koly kočáru. Ohnivý kočár i ohniví oři vydávali tak příšerné zvuky, že lidem hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Nejhorší ale pro vesnici bylo každé šlehnutí bičem směrem k domu, kolem kterého ďábel v kočáře jel – dům se vzňal a shořel do základů. Popovičtí byli zoufalí. Nevěděli jak dál. Ďábel byl strašně silný. Při poslední jízdě ďábel šlehl bičem tak silně, až část ohnivého biče se utrhla. Když ďábel zmizel v útrobách Ďábelky a odpadlá část biče vychladla, pokusilo se ji několik silných chlapů nadzvihnout. Ani s ní nehnuli. Tak těžká ta část biče byla. A jak potom musel být silný ďábel. Co bude dál? Už se připravovali na to, že budou muset místo, které se jim tak zalíbilo opustit. Vždyť soužití s ďáblem nebylo možné. Ale najednou jim svitlo. Co takhle se zeptat mladovického kmeta, který procestoval celý tehdy známý svět. Říkalo se o něm, že byl spoluzakladatelem starořecké kultury a nebýt jeho, o Řecku by se ani nevědělo. Však také když odcházel jako šestnáctiletý do světa, tak prý otec na něj volal: „Bez změny alespoň části světa se mi nevracej“. On jen uposlechl. I v Mladovicích po svém návratu měl spoustu ohromujících nápadů, které jako fyzicky starý už nemohl realizovat. Sice je sepsal, ale bůh ví kam se poděly. Údajně je uložil do dutiny ve Vysoké skále, ale … co se jich nahledali. Ale vraťme se k popovickým, kteří ho požádali o pomoc s Ďáblem. To by nebyl Dvoberkraze – tak se totiž jmenoval, aby nenašel řešení. Poradil jim, aby vykopali příkop od potoka, který tenkrát nazývali Janek k úpatí kopce Ďábelka. Ještě však před tím museli prokopat tunel pod kopcem až k prostorům, které obýval Ďábel. A ty prostory se táhly až do strašné hloubky a byly součástí pekelného ohně. Tam se cítil ďábel naprosto bezpečně. Jenže Dvoberkraze byl chytřejší. Když tunel a příkop, který měl přivést vodu do tunelu byly hotovy, prokopli popovičtí na pokyn Dvoberkraze stěnu, která oddělovala ohnivé prostory od tunelu a voda se začala valit do ohnivého sídla ďábla. No co vám budu povídat. Páry se z Ďábelky valilo tolik, že celá oblast, včetně Mladovic, Postupic, Kamenné Lhoty, Věžniček, Pazderné Lhoty, Kondratic a Vojslavic se ocitla v takové tmě, že by se dala krájet. Trvala 5 dní a na závěr se prý ozvala taková rána, že až stromy v okolí Ďábelky popadaly. To se roztrhl pekelný kotel a sním i samotný ďábel.

A od té doby měli popovičtí od Ďábla pokoj. Však také od té doby popovičtí na Mladováky nedají dopustit. Dobře vědí, že jen díky jim mohli zůstat. /I když se také ozývají hlasy, které tvrdí, že kdyby tenkrát odešli do Švýcarska, jak měli v plánu, bylo by jim líp/. Ale to jsou určitě jen populistické řeči, které se snaží zlehčit zásluhy mladovických.

             A čas běžel. Krajem se valily války, sem tam loupeživí rytíři navštívili vesnice a pobrali co se dalo, přesto život šel dál. A tak čas dospěl až k 19. století. Ale o tom až příště.

                                                                                              Váš Josef Dvořák.